O Ivančickém rodu Baráků jsem našel první zmínku z roku 1649, tehdy se konala svatba Pavla Baráka a Ester Viktorin.
W staw So Manzelstwa wstaupil Pawel Barak Mladenecz Syn Nebosst: Jyrzyka Baraka z Chotaucže (Chotarcže) s poctiwau pannau Estherau cerkau po Nebosst: Waczlawowi Wictorynowy sausedu w Nosyslawské. Testes Pan Sstefan Ssuster a Thomass Jelynek.
K této svatbě se váže první zajímavost, ale samozřejmě se jedná jen o teorii. Po porážce české stavovské armády v roce 1620 získal císař Ferdinand II. prostor k potlačení protestantismu a záminku k násilné rekatolizaci. Na základě zemského zřízení pro Moravu z 10. května 1628 museli všichni nekatolíci přestoupit ke katolictví nebo prodat svůj majetek a opustit zemi. Dle nalezených informací o Velikonocích roku 1623 odešel z Ivančic poslední biskup Jiří Erastus. Erastovým pomocníkem ve sboru byl bratr Václav Viktorín, který ve vlasti v letech skrývání, tedy od roku 1623 do roku 1628, spravoval sbor v Kralicích, a jemuž městská ráda v Ivančicích vydala na cestu do ciziny doporučující dopis. Václav Viktorin byl tedy poslední evangelický pastor, který musel odejít z Ivančic a to v roce 1624. Je tedy možné, že Ester byla jeho dcerou a následně mohla být schovankou. Zajímavé světlo na celou událost vrhá i fakt, že právě v Nosislavi byla silná evangelická obec.
Štěstí v neštěstí
Pavel s Ester měli v Ivančicích celkem sedm dětí, přičemž plnoletosti se dožily pouze první dvě. Nejstarším a zároveň jediným synem byl Jan, který se narodil 7. srpna 1650. O rok později se páru narodila dcera Anna.
Jan jako jediný pokračovatel také neměl moc štěstí, oženil se s Marií Magdalenou se kterou měl syna, také Jana. Více dětí se rod Baráků nedočkal, v roce 1689 se konala druhá svatba Marie Magdaleny s Christopherem Kottem, Marie zde byla uvedena jako vdova po vojáku Janu Barákovi. Jan tedy padl v bitvě v nedožitých 40 letech.
Tento nesnadný začátek se však Barákům podařilo překonat. Jan se hned v plnoletosti oženil s Elizabetou, se kterou vychoval čtyři potomky. Jan byl také vojákem, ale bylo mu přáno se dožít vysokého věku, zemřel v 71 letech.
Rodová linie Josefa
Jan měl syny Karla Bartoloměje, Josefa (narozen v roce 1713) a Jana Jakuba. Přestože Janovi synové byli z počátku uváděni jako vojáci, později se uchytli v řemesle tesařském. V sestaveném rodokmenu jsem se k dnešním potomkům držel ve větvi Josefa a proto další informace budu uvádět pouze v této linii. Josefův syn Karel (*1746) se oženil s Mariannou Janíček a přestěhovali se společně do Silůvek. Odtud se Barákovi rozšířili dál svatbou Jana (*1782), který se oženil s Mariannou Cetl ze Syrovic. V Syrovicích po Barácích zůstala stopa největší neboť někteří z potomků měli až 14 dětí. Z většiny se jednalo o rolníky, ale stále bylo možné najít vojáky. Další rozšíření rodu se konalo ještě v roce 1867 svatbou Václava Baráka a Annou Jones ze Sobotovic.
Armáda Baráků
zdroj: Actapublica, digitalizované matriční knihy - Moravský zemský archiv v Brně
V záznamech o úmrtí jsem se setkal s několika Baráky, kterří buď padli v boji a nebo mladí zemřeli na různé nemoci. Jednalo se většinou o bezdětné a svobodné muže, případně o ženaté, ale pouze s jedním potomkem. Celá problematika válek je, ale trošku složitější a to především v tom, že do války nikdo dobrovolně nešel. Voják tedy zanechával doma vše co měl, ale stávalo se také, že žena mohla jít s ním aby se o něj postarala. To pak nevylučuje, že němohli mít další potomky, kteří však byly zapsáni úplně jinde. Pokud voják zemřel také je tento zápis ve vojenské matrice a nikoliv v místě jeho bydliště.
Nejlépe dochovaný záznam vojáka je o Franzi Barákovi, ten se narodil v roce 1810 v Silůvkách a v roce 1840 zemřel s Syrovicích. Franz byl voják v pěchotním pluku Infanterieregiment Erzherzog Karl Nr.3, armády Rakouska-Uherska. Boji se Dranz nejspíše vyhnul, pluk bojoval totiž naposledy v roce 1815 v Napoleonských válkách a až poté v roce 1848 v První Italské válce za nezávislost.
Poslední nalezený záznam o aktivitě v armádě byl u Jana Baráka narozeném v roce 1904, při své svatbě roku 1926 byl sice zámečníkem, ale zároveň také svobodníkem v záloze pěšího pluku číslo 10.